… aneb víkend plný nestandardních situací.
Tak nějak to vyšlo, že CACová výstava v Maďarském Pápa a Krajowa výstava v Polském Zabrze se konaly v jednom víkendu. Sice vzdálenost obou měst je něco kolem 480km, ale pro nás s Míšou Martinů žádný problém :-)) a tak jsme vyrazily na „Eurovíkend“- procestovat 4 země během 2 dní…
Vyjely jsme už v pátek, přespaly v Pápa v příjemném penzionu a ráno zčerstva vyrazily na výstavu. Místo konání bylo vzhledem k nepřízni počasí operativně přesunuto z místního parku do podzemních garáží místního supermarketu. Myslely jsme si, že to bude největší překvapení a originalita tohoto víkendu… (Nebylo :-)) ). I pro pejsky to bylo trochu zvláštní, nicméně i tak Baira zvládla v kruhu vyřadit svou soupeřku a získat ocenění V1, CAC. Následně jsem se při zapisování do výkonnostní knížky pokoušela ujistit, zda mi loňské 2 ocenění z února a to dnešní stačí k splnění podmínek titulu Maďarského šampiona krásy. Zkoušela jsem se ptát Anglicky i Německy a poté, co si mne vzájemně předávaly 2 milé dámy s omluvnými úsměvy, zavolaly si na pomoc kolegu. Ten na tom jazykově nebyl o mnoho lépe, nicméně mi nakreslil krásné schéma včetně časové přímky a po pečlivém prozkoumání Baiřiny výkonnostní knížky dospěl k závěru, že jsme podmínky skutečně splnily… (Teď již jen na stránkách Maďarského kynologického klubu najít správné místo, kam vše poslat…). Krátce po poledni jsme vyrazily z Pápa vstříc dalšímu cíli- Polskému Zabrze. Po cestě naše pohledy zálibně spočinuly na místních širokých lánech ozimů a jen jsme zalitovaly, že jsme si nevzaly věci na stopu…
Pak jsme opustily Maďarsko, přes jih Slovenska vjely do Čech a dále do Polska. Krátce po přejetí hranic jsme si uvědomily, že je něco jinak. Zatímco před rokem o cca 2 týdny déle zde bylo krásných 25 stupňů ve stínu, dnes zde leželo krásných 25 cm sněhu. Nu což, na originální způsob letošního jara jsme si již zvykli všichni a pejskům se běhání ve sněhu docela líbilo… Vyvenčily jsme, ubytovaly se v našem hotelu a nic zlého netušíc šly spát.
Neděle začala skutečně nestandardně. V Polsku nebývá zvykem cokoliv nikterak přesně značit a to, že jsme již několik km od místa konání výstavy našly šipky s označením výstavy, v nás moc důvěry nevzbudilo. Zaparkovaly jsme do krásně rozbahněného parkoviště, vyndaly všechny naše výstavní nezbytnosti včetně klecí, a vyrazily jsme k výstavním halám. Cesta byla docela dlouhá, ale my stále věřily…. Stále jsme čekaly, že se výstavní hala skutečně někde objeví. Když jsme ale viděly stánky a řadu vystavovatelů na bílé pláni, pochopily jsme. Hala se neobjeví a my vystavujeme venku. Na krásných 15ti cm sněhu, který po obvodu kruhu, kde se běhalo, příjemně odtával. Náš kruh byl samozřejmě nejdál a samozřejmě nejrozbahněnější. Překvapené jsme nebyly jen my, ale i pejskové. Baira trochu udiveně zírala, když jsme jí rozložily klec na sněhu a zavřely jí do ní a Kajmánek jí gentlemansky půjčil svůj vlastní svetr, ve kterém ovšem Baira vypadala jako v noční košilce. Samo vystavování proběhlo také lehce nestandardně. Bylo na vybranou, zda pejska postavíte do sněhové pláně uprostřed nebo na bláto po obvodu a stejná volba byla i pro klus. Míša se vystavování zhostila opravdu zodpovědně a elegantně se při běhu v kruhu vymázla… Bohužel, foťák zrovna nebyl po ruce a jí se naštěstí, kromě bláta úplně všude, nic nestalo. A milá paní rozhodčí Sniezek- Wieloch tento její výkon ocenila známkou výbornou, čekatelstvím CWC a poznámkou v posudku: Profesionální předvedení (aby ne, s nasazením vlastního života). A měly jsme volno, neboť Baira v kategorii zlatých pracovních fen nastupovala jako poslední. V kruhu jí sníh už nepřekvapil, dokonce se tvářila i mile a paní rozhodčí se líbila natolik, že jí udělila nejen CWC, ale zvolila ji nejkrásnější dospělou fenou. O titul vítěze plemene jí připravila nejlepší mladá fenka. Logistiku odstěhování od kruhu jsme zvládly již dokonale a v promočených botách (hlavně já, Míša si zbaběle nazula gumáky) a povznesené náladě vyrazily k domovu. Po cca 30km jsme si udělaly odbočku z dálnice do lesa, kde jsme vyvenčily pejsky a vzpomněly si, že jsme jaksi nezaplatily na místě výstavní poplatky a kupodivu se nikdo nesháněl… Poctivě jsme se vrátily zpět těch 30km, zaparkovaly v o něco větším blátě, než ráno, a vyrazily cca 700 metrů do výstavní kanceláře. Tam ovšem Míša zjistila (neboť hned v úvodu výletu si rozdělila peníze do různých peněženek podle jednotlivých měn), že tu správnou peněženku nechala v autě. Není nad odpolední procházku v příjemně zasněženém dubnovém dni… Nakonec se nám povedlo i poplatky zaplatit a domů konečně vyrazit a bez dalších karambolů dojet až do Prahy…
Byl to krásný víkend plný velmi netypických situací a vtipných momentů, hlavně ale strávený v dobré pohodě s pejsky. Pro Bajenku splněný další šampionát a další čekatelství v Polsku. Navíc si moc užila hraní a řádění s Kajmánkem a nám s Míšou se výlet také moc líbil…