Chovatelská stanice Německého Boxera

Annuška a Baira v Norsku

11.09.2009 20:03

 Annie: Už několik dní před tím viselo ve vzduchu, že se něco bude dít. Páníčci pořád něco plánovali, řešili a tak, a potom páníček
snesl z horního patra skříně takovou zajímavou krabici, kde byly umělé rybičky různě obarvené a takové šňůrky s háčky a různými
barevnými příšerkami, a všechno to začal prohlížet a kontrolovat. To jsem si byla jistá, že se něco bude dít. Jen jsem byla do posledka
nervózní, co bude s námi. Snažila jsem se neustále zviditelnit, aby na mne nezapomněli a říkala jsem si, že třeba, když jsem vloni byla
v Itálii, tak pojedu taky. Má nervozita ještě víc vzrostla, když v pátek ráno odvezli mamku za Bodiem a nechali jí tam na hlídání (docela to Bodiemu přeju, jen ať ho mamka taky trochu vychová, drzouna).. Ale potom, když s paničkou nakládali do auta Baiřinu klec, dvoje krmení a misky, tak bylo jasné- jedeme taky!!! Bude výlet, bude sranda!! A odpoledne jsme vyjeli. S námi jelo ještě jedno auto- kamarádi našich páníčků- a naše dobrodružství začalo. Páníčci mluvili pořád něco o nějakém "Norsku". Říkala jsem si- tam jsem ještě nebyla. Zatím mne vzali na Slovensko, do Itálie a byla jsem i v Polsku (když "vznikl" ten náš malý rarach), ale Norsko, to neznám. Já způsobně ležela v kufru- však už jsem pes zcestovalý- ale prcek pořád nervózně šmejdil kolem mě a trochu nejistě koukal, co se děje. Ale když jsem jí poučila, že jedeme na dlouhý výlet, tak se začala hrozně radovat a, jako obyčejně, šíleně zlobit. Pořád lezla okolo, pořád se vrtěla a pošťuchovala mně.  Jeli jsme pořád, občas nám zastavili páněčci, abychm si protáhly tlapky, vyčuraly se a trochu občerstvily a zase dál. Koukala jsem, jak za oknem ubíhá známá krajina, ale ta se pozvolna začala měnit. Najednou mizely naše Jihočeské vršky, vystřídala je pahorkatina někde ve středních Čechách a potom dlouhá jízda po takové rovině, páníčci říkali, že to bylo Německo. Pak se setmělo a my usnuly. Teda, já bych spala, ale prcek se pořád vrtěl, budil mne a ptala se, jestli už tam jsme a jestli nevím, jak dlouho ještě pojedem. Potom jsme dojeli k takovému obrovskému cosi, čemu se říká trajekt. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Schlamstlo nás to celé i s autem. A několik hodin nás to vezlo přes moře. Baira se zase začala trošku bát, tak jsem jí utěšila, že je to dobré, protože páníčci by nás do ničeho špatného nevzali. Ta velká věc nás vyplivla zase až ráno. Ale chvíli jsem přes otevřenou zeť koukala, jak jedeme po moři a bylo to docela pěkné. A najednou se krajina úplně změnila. Jeli jsme po pobřeží moře, míjeli jsme pastviny a louky jiné, než u nás doma, a odpoledne to završily hory a vodopády. Psové, to je nádhera, nikdy jsem nic
podbného ještě neviděla! Na místo jsme přijeli v noci. Už jsem si říkala, že ta cesta snad nikdy neskončí, a že nás páníčci vezou na konec světa. Ale po tmě druhý den jsme dojeli do cíle. Musím říc, že na první dojem nic moc. Pršelo, bylo chladno, byla tma a nic jsem neviděla. Měla jsem dost smíšené pocity. Ale prcek, který je hned doma všude, ještě stačil něco málo prošmejdit, a říkala mi, že se jí to líbilo. Páníčci nám postavili náš pelíšek a šli jsme všichni spát.

 

Baira: Hele, Annuško, pusť mne taky chvíli ke slovu! Já musím říct, že mne ta cesta vůbec tak super nepřišla, jako Annušce. Pořád jsem
byla zavřená v autě, měla jsem přeležené tlapky a když mne panička vypustila na vyčurání, ani jsem si nemohla všechno prošmejdit podle
svých představ a hned honem honem, jedeme dál.

Ale to ráno! psové! Sice ještě poprchávalo,ale takovou nbádheru jsem nikdy neviděla! Šťavnatá travička, stromy, brusinky, vřes, to
bylo něco na hraní a válení s Annuškou! A pod tím vším taková zvláštní velká modrošedá plocha, kterou vůbec neznám. Annuška říkala, že to je moře, ale co to je moře?? A panička, jakoby věděla, jak jsem zvědavá (však už mne zná :) ), nás hned vzala na procházku  a šli jsme se k tomu podívat blíž. Hned jsem k tomu zvědavě běžela a skočila do toho- říkala jsem si- to je toho, takhla zblízka to vypadá, jako větší rybník. Ale když jsem se napila, fuj, skoro jsem to celé vyzvrátila- ono to bylo slané! A panička se mi pěkně smála. Ale plavat v tom šlo dobře. To jsem si užila! Dokonce jsem tam nalákala i Annušku a hrály jsme si v té věci, skákaly, tahaly se o chaluhy, no to byla zábava! Potom jsme se šli podívat ještě dál, k malému vodopádu. Takový ještě taky neznám. Vběhla jsem do vody a zkoušela jí všechnu chytit do tlamičky. A když to nešlo tlamičkou, tak jsem to zkusila alespoň tlapkama. Annuška nade mnou nechápavě vrtěla hlavou a říkala něco o bláznivém prckovi...

Annie: No jo, už aby ten prcek trochu dospěl k rozumu, to si oddechnu. Ale to, co nás obě hrozně moc bavilo bylo, když se páníčci vrátili z moře a přinesli v kyblíku rybičky. Páníček je potom připravoval v tkové velké místnosti a my jsme mu každý večer pomáhaly a taky jsme dostaly kousek ochutnat. Psové, to byla dobrota! A moc nás zajímalo, kam nosí ty zbytky z rybiček. Ikdyž já stopu netrénuju, s jistotou jsme s Bairou to místo objevily a několikrát se nám povedlo vytáhnout z kamení zapomenutou rybí hlavičku. Naneštěstí si toho panička obvykle všimla a následovalo obvyklé "FUJ" a nedobrovolné odevzdání pochoutky.

 

Baira: Taky jsme jely s paničkou a tou druhou dvojnožkou na celé opoledne na výlet. Jely jsme se podívat do dalších městeček a také na přístav. Běhaly jsme s Annuškou po molu, koupaly se, honily se po louce jako šílené, a zlobily paničku, protože jsme toho měy tak moc na práci, že jsme neměly moc času poslouchat, a tak mi taky přistála jedna přes zadeček (ale já za to, jako obvykle, určitě vůbec nemohla...). A večer týž den jsme na terase našeho domečku grilovali. To vonělo! Taky jsme kousek ochutnaly a bylo to  moc dobré. Grilovaná rybička je lepší, než ta syrová.

Musím říct, že se nám tam moc líbilo. Užily jsme si obě dvě moře, hraní v přírodě, výletů, a ti domácí lidé na nás byli moc milí a všichni si nás tam moc oblíbili. A hlavně- hlavně jsme měly pánečky celý týden jen pro sebe. Vůbec se nám nechtělo domů. Ale, jak už to i v našem pím životě bývá, všechno má svůj konec a po týdnu jsme museli všichni domů- hurá za maminkou!

Annie: Musím říci, že domů se nám moc nechtělo, ale už nám bylo smutno po mamce. První cesta, když jsme se vrátili zpátky domů, byla za mamkou a já i prcek jsme byly šťastné, že jí vidíme. Já možná víc, protože jsem si poprvé vyzkoušela, co to je být "šéfem" smečky, a ze začátku jsem z toho byla dost nervózní. Ale asi to v buoucnu zvládnu, už jsem přeci rozumný a dospělý pes!

Všechny Vás srdečně zdravíme, Vaše cestovatelky Annuška a Baira.

Fotogalerie: Annuška a Baira v Norsku

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode